Q&A with Rolling Stone - CZECH (2009)

18. září 2011 v 17:32 | Magnumka |  Articles and Interview
Q&A with Billie Joe - přeloženo z rollingstone.com

BILLIE JOE ARMSTRONG VE STŘELBĚ A NA SVOBODĚ ZA SCÉNOU "21st CENTURY BREAKDOWN"
Frontman Green Day mluví o bojujících démonech, nalezení útočtě v punk-rocku
Původní autor: David Fricke
Dne: 13.5.2009

Photo

Nesouvislí punkáči, kteří se před patnácti lety stali díky Dookie superhvězdami, jsou nyní Americkou nejambicióznější kapelou. Pro naše nové číslo navštívi David Fricke trio doma v Oaklandu, aby získal story o jejich nové punk-rockové epické opery 21st Century Breakdown. V první ze tří exkluzivních Q&A mluví Fricke se zpěvákem a kytaristou Billie Joe Armstrongem o nejtemnějších dnech skupiny a o opuštění těch všech jevištních věcí.
Minulou noc jsem vás viděl hrát celé vaše nové CD a celý váš druhý set hitů. Jak jste se změnil, jako umělec od počátečních dnů skupiny - ještě když byly sety kratší a písně jednodušší?
Vyvinulo se to v průběhu času. Když Tré přišel do kapely poprvé, mysleli sme si, že sme si pěkně blízcí. Ale plně sme nekomunikovali. Na stage byl jakýsi ostych, rozpačitost. Skončili sme s hraním v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Španělsku. Hráli sme v Polsku. A vůbec neexistovala žádná komunikace. Odeháli sme 64 show ve třech měsících a to vše s vypůjčenou aparaturou. V tu chvíli sme se stali dobrými. Protože se to stalo, jak komunikovat s davem, aniž byste s nima mluvilli? Začli sme u sebe, nošením oblečení, cokoliv sme od lidí dostali, ukázali sme jim, že sme jim zadaný.
Děláte to nejlepší v rámci válečných podmínek?
Yeah. V době, když sme se dostali zpět z turné, hráli sme pro 300 až tisíc lidí, museli sme to zvládnout. Opravdu sme se stali ctižádostivými, díky Dookie. Věci se začly dít. Jenomže pak tenhle komplex viny přišel kolem Insomniac. Nevěděl sem, jaké byly naše ambice. Nebo sme se cítili, jako bychom žádné ambice neměli. To období, 94' a 95' bylo všechno o introvertní rockové hvězdě, bojující se svými démony. Nemohl sem se k tomu vázat, ale nějak sem se do toho zapletl a to tak docela nebyla práce pro nás všechny.
Pak v období Nimroda sme začli hrát na dalších fesťákách. Jako umělec, jako hlavní zpěvák, chtěl sem plánovat. To nás vrací až ke dnům Gilman Street [legendární punk a co-op klub v Berkeley]. Tam byla spousta rockovzých divadel, kam lidi chodili: lidi ironicky tleskali, pouliční divadlo, snažili se vyhovět světu.
Byl během show včera v noci moment, kdy ses při hraní nového alba sám sebe zeptal "Nezašel jsem příliš daleko? Proč sem musel napsat 18 písní? Proč né 12?" Potřeboval všechny písně, aby řekli váš příběh?
Pokud se chci vyrovnat s tradicí opravdu tvůrčích nahrávek a ohromných hudebníků, pak se chcu ujistit, že kameny nejsou otočené a my sme z toho okamžiku vyždímali maximum. Ničeho nelitujem. Na závěr sme včera večer hráli "Homecoming" [mini-opera na American Idiot]. Škrábali sme se na hlavě: "Měli sme tu zahrát po 'Minority'?" Věděli sme, že dav v tomhle bodě hořel. Ale často sem se cítil zbaven dělání věcí, které miluju ze všeho nejvíc. Tak dlouho sme nehráli naživo a pro to co dělám mám hodně lásky a sem pro to tak nadšenej.
Dostal jsi se do stresu, když si začal psát, snažil ses udržet dynamiku?
Miluju chvíle inspirace, kdy máš ze sebe dobrej pocit a věci sou OK. Uprostřed je to nahovno, když seš mezi zablokován - máš v hlavě melodii, ale nedostává se ti pro to slov. To tě řídí k tomu, že si zkurveně šílený. Měl sem melodii pro "Restless Heart Syndrome" [z 21st Century Breakdow] celý rok. Ale neml sem k tomu co napsat. Seděl bych tam: "Sem pitomej." "Little Girl" a "21 Guns" vznikaly stejně. Ale musíš se tím probodat. Je to trpělivost, která tě dělá šíleným. Ale ta chvíle, kdy prostě uhodíte hřebík na hlavičku - to je to, kdy se nejvíc uvolníš. Žádný vnitřní stres. Jsi právě v téhle zóně.
Mike Dirnt mi řekl, že hudba je pro tebe nesmírně důležitá - že pokud bys ji neměl, byl bys pořád skvělý manžel a otec, ale s velkou dírou v životě.
Když věci doma byly ve varu, jako dítě sem začal být závislej na hudbě. Pamtuju si, jak přicházím domů ze školy a hodiny jen tak hraju na kytaru ve svém pokoji. Hdba byla únikem ve všech směrech. Moh sem si nasadit sluchátka a poslouchat alba od začátku do konce. Miloval sem ten pocit, když mi začaly vsávat chloupky na rukách.
Které nahrávky byly pro tebe specifickým útočištěm?
Když sem se začal dostávat k rocku, byl to Van Halen: Women and Children First. Pak sem se dostal k punku. Jako první bych si poslechl nahrávku Operation Ivy. Byla tam jedna skupina s názem Rich Kids on LSD. A Hüsker Dü - Warehouse: Song and Stories do mě praštily tvrdě jako cihly. Dostalo mě to do jiných míst. Chápal sem Bealtes, jejich styl mě ovlivnil. Hudba by mě mohla převzít. Vždycky sem na to měl emocionální odpověď.
Mike taky mluví o době alba Warning, kdy se podeje zpomalily a publikum bylo menší. Řekl, že to bylo temné období pro něj - i pro kapelu.
Měli sme na sebe hlubš otázku, než kdy předtím - zkoumali sme naše vztahy, jak vnímáme to kolem sebe, jak si lezem navzájem na nervy. Museli sme postoupit asi o deset zářezů.
Zajímavostí tehdy bylo, že sme živáky hráli mnohem líp, než jak sme je hráli kdykoliv předtím. Hráli sme tak, jako minulou noc, kdy nikdo si nevšímal. Sme jako: "My víme že sme svělá skupina. Proč si toho nikdo jiný nevšímá?" Ale ještě nikdy sme neměli monumentální nahrávku, na kterém děláme tu nahrávku. "Nemůžem si poslechnout nahrací společnost. Nemůžeme dělat věci způsobem jakým je děláme právě teď. Kapely poslouchají A&R chlapy, kteří říkají, že nejste nezávislí, kteří to slyší z rádií." Nechcu hrt tuhle hru. Chci si být jistý, že děláme na albu, které bude čistokrevné, rázné (troufalé) - sdělení jedné písně, která vede k další a každá píseň bude zážitek sama o sobě.
Dokončili jste 21st Century Breakdown. ALe řešíš tam démony - v písních jako "Christian's Inferno" - a to z pozice, která se mnoha lidem může zdát pohodlné: úspěch, hezký dům, super rodina. Proč tam jsou démoni? A proč jsi je vytáhnul na veřejnost?
Jsou jenom obrazem toho, co se děje v mé hlavě - a chtějí připojit sami sebe a mít své vlastní publikum. Chtěl sem napsat něco o radosti a štěstí. Ale pro mě je to vypuštění, vypuštění ven (toho co má v hlavě). K tomu, aby se tam venku vytvořil nějaký druh postav a snaží se o něco lidského. Je to jako pokus o boj s minulostí, kde sou všichni ti démoni, váš zmatek a chaos, to je nadosah na druhé straně.
Nevím proč sem takovej. Vždy sem se nějakým způsobem cítil do určté míry zoufalý.

Q&A with Mike Dirnt - přeloženo z rollingstone.com

MIKE DIRNT O TEMNOTÁCH GREN DAY, OPILÁ CESTA K ROCK AND ROLL GLORY
"Chci být v té zasraně největší rock'n'rollové kapele světa - a nejlepší!"
Původní autor: David Fricke
Dne: 14.5.2009

Photo

Před patnácti lety, Dookie změnilo nesouvislé punkáče v Green Day na mezinárodní superstar - nyní jsou ejambicióznějšími Americkými rockery. Pro naše nové číslo navštívi David Fricke trio doma v Oaklandu, aby získal story o jejich nové punk-rockové epické opery 21st Century Breakdown. Ve druhém z našich tří Q&A každého člena kapely, mluví Frickie s Mikem Dirntem o blízkém rozpadu kapely a proklepne si na jeho vitřní dětinskost.
Budu tupý. Myslím si, že nové album je lepší, než American Idiot.
Mysleli sme, že je tabu mluvit o tom, abychom to řekli, ale myslíme si, že sme ho porazili. Víme, že sme pracovali dost tvrdě, abychom ho porazili. Já vím, Billie to udělal pro jistotu. Byl to další test trpělivosti, jakou mezi sebou máme.
Udělali jste nahrávku o mladých lidech a o rozhodujícím okamžiku jejich života - v době, kdy jste už všichni rodiči, s dětmi, které budou čelit stejným problémům.
V každém z nás [v kapele] je dítě, a to zejména v Billiem. Tyhle pocity se odráží na způsobu, jakým vidíte svoje děcka. Album je nacpané jejich dětstvím společně s tím, jak sme vyrůstali my a kde sme teď.
Vyrůstali sme v éře, která byla na povrchu daleko víc zasviněná. Ale tímhle způsobem sou právě teď věci ještě víc v prdeli. S novým prezidentem máme naději, ale má hodně práce - my všichni máme hodně práce. Druh věcí, ve kterých sme vyrůstali je doslova v první polovině písně "21st Century Breakdown". Vyrůstali sme v ropných městech, děcka se chodily ven a opíjeli se ve všech nočních hodinách. Špičkový boj v domě. Naše děti nevypadají takhle. Ale jako děcko sem se nedíval před sebe a myslel sem si "Je tam hora hoven, kterou se chystám zdědit, šílené problémy, které budu muset napravit.
To sou těžké věci. Lidi můžou na policii, internet, všechno, co jejich děti chcou, ale nemůžeme se zastavit na přední straně, než řekneme, že sme ve válce. Děcka to vidí. Nejsou hloupí, ikdyž o tom nemluví pořád. Tenhle záznam - není o tom, aby lidem říkal, jak mají věci být. Jen tak říkáme, jak to vidíme my.
Protože jste začli jako kapela v hodně brzkém věku, hodně vašich chyb a pšatných otáčeky byly provedeny na veřejnosti. Jaké to bylo po Dookie, kdy se vaše alba neprodávala tak dobře? Bylo to těžké přijmout, co bylo špatně?
S Nimrodem a Warning sme byli jako kapela více tvůrčí, ale byli sme svědky těch nejmenších publik, které sme od Dookie měli. Jeli sme [s Dookie] do Evropy a hrát pro 1000 - 1500 lidí. Bylo to frustrující. Vždycky sme říkali: "Pokud nabalíme 500 lidí v klubu, měli bychom být vděční." Ale my hráli v hokejových halách. Je to rána pro vaše ego.
Co bylo stresující na tvojem přátelství s Billiem a Trém?
Stresující je, když seš na douhém turné, hodně piješ a tvoje popularita jde prudce dolů. V jednu chvíli sme byli v Evropě, mluvili sme s Německou nahrávací společností, šli sme na oběd s chlapem a on nám říká: "Tenhle záznam [Warning] tady nebude dobrý. Kopie se nebudou moc prodávat." To bylo odrazující, jet tam takovou cestu, udělat vše, co sme pro tuhle nahrávku mohli a on je jako "No, hezký pokus." A jak ujel ve svojem Mercedesu, řval: "Hey, podívejte se na auto, které je postaveno na punk-rocku (asi že si ho koupil za prachy, které na p-r vydělal)." A já řek: "Fuck you. To je umění. Ty sis to neopatřil."
Vrátili sme se domů a nějak sme zpytovali svědomí. Furt sme psali něco z té nejlepší rock'n'rollové muziky, která se dostala ven. Dívám se na Warning jako na fenomenální nahrávku. Proč to není kliknutí? Museli sme se sami sebe zeptat na těžké otázky. V prvé řadě sme moc chlastali. Vypadali sme jako sráči. Za druhé, sem si nemyslel, že sme byli jako kapela na stejné straně.
Bylo to jediné setkání?
Byla to řada schůzek. Na jednom místě. Billie mi volal. Zeptal se "Chceš to dělat dál?" a já řek "Upřímně řečeno, není to žádná zasraná zábava. Je mi hrozně. Proč chodíme se skupinou hrát? Kvůli rozsekání další nahrávky? Dělat další singly, jet na tour? Kde je kurva rozdíl? V nás, v růstu, v hudbě?" Pokračovali sme v zájemném dotazování sama sebe: Co chceš?
Co jsi chtěl?
Chtěl sem být tou zasraně největší rock & rollovou kapelou světa - a nejlepší.
Připadá ti, že jste toho dosáhli?
Dosáhli sme nových výšek. Zatím nejsme ve vyčkávací pozici. Měl sem lidi, kteří mi říkali, co nás viděli v těch letech 'mezitím': "Kluci, byli ste o hodně šťastnější, když ste byli vyčerpaní z prolomení." Dobrá, měli sme hodně stresu. Měli sme rodiny. Pořád sme byli na tour. Když sem byl mladý, byl sem rozvedenej. Neměl sem čas na soudní řízení, protože sem v tu chvíli dával všechno kapele. Nečekám, že to někdo pochopí. Lidi vidí můj barák a myslí si, že je všechno v pohodě. Ale v garáži mám motorku Café Racer z roku 1980, na které sem nejzdil už 6 měsíců, protože sem neměl čas [směje se]. Jsou tu ceny, která musí být zaplaceny. My sme nevyhráli v loterii.

Q&A with Tré Cool - Přeloženo z rollingstone.com

TRE COOL O DOSPÍVÁNÍ A HLEDÁNÍ KOLEJÍ PRO GREEN DAY
Bubeník mluví o DIY tour v bookmobilu, o lásce k The Who a o vstazích v kapele
Původní autor: David Fricke
Dne: 15.5.2009

Photo

Možná tomu něco před 15ti lety předpovídalo, ale nesouvislí NOCal punkáči za senzací z roku 1994, Dookie, vyrůstal někdo, kdo se stal nejambicióznějšími Americkými rockery. Pro naše nové číslo navštívi David Fricke trio doma v Oaklandu, aby získal story o jejich nové punk-rockové epické opery 21st Century Breakdown. Ve třetí exkluzivní Q&A s posledním členem kapely Fricke mluví s bubeníkem Tré Coolem o dospívání punku, o tom, že má rád the Who a hledání svých kolejí.
Celkový dojem z vašeho dětsví je to, že ty, Billie a Mike jste pocházeli z vystresovaných domovů. Ale vy všichni máte bohaté rodiny, žijete a mluvíte upřímně, ale uctivě k vašim rodičům.
Neměl sem normální dětství, a to ve všech ohledech. Ale to co bylo, bylo, a oceňuju všechno to, co pro mě mí rodiče udělali.
K punkové skupině jsi se dostal ve dvanácti, nahrávali jste u Lookout.
Vraťme se do 93. a 94. kdy bylo uděláno Dookie, můj taťka pro nás postavil z bookmobilu (knihomobil, taky bibliomobil) náš vlastní tour bus. V něm jsme cestovali pvní rok. Mimochodem, byl to fakt blbej nápad. Děcka, pokud tohe posloucháte doma [naklání se k magnetofonu], pokud byste chtěli jet na tour, nestavějte si vlastní tour bus. Bylo to extra-živé.
Ale bylo to úžasný. Váleli sme tak od Lollapalooza vedle 20-ti tour busů se zkusrveným bookmobilem. Jednou sme zaparkovali v Oregonu, vedle vraku o velikosti nákupní tašky nějakýho chlapíka. Jakási ženská tahala za [zadní] dveře a řekla "Woah! Tohle není bookmobil. Samozřejmě to tu pěkně voní, myslím."
Ještě ten bookmobil máme. Je na pozemku mýho taťky. Možná že s ním někdy něco budem dělat. Opravdu nás podporoval. Když sme byli v před-výrobě Dookie, všichni sme šli do domu mýho tátý - pořád žije v lese - a vybalili všechnu naši aparaturu v obýváku. Pamatuju si, že sme šli od 'Welcome to Paradise' a zdokonalovali sme se tam v té střední části. Já a Billie sme se ztratili na túře v lese - vážně sme se ztratili v té největší prdeli toho lesa. Nakonec sme našli úzkou cestičku a došli sme po ní. To byla prdel.
Klišé o punk-rocku je, že se předpokládá být anti-autoritativní, zatímco Green Day jsou směsicí odstínů - o předvolební konfrontaci a to ještě spojené s emocemi.
Museli sme se osvobodit. Ale jsou tu změny, které přicházejí se stárnutím a zejména tehdy, když začnete mít děti. Sme rodina. Musíme se znova spojit, znova se sblížit. Pracoval sem na vztahu se svými rodiči a sestrou v průběhu let. Sblížili sme se. Myslím si, že děti ve vás vyvolají takový ten chtíč, kdy chcete držet gang pohromadě.
Když jsi se stal členem Green Day, v roce 1991, bylo pro tebe těžké sladit se s Mikem a Billiem? Byli dlouho napjatí?
Chodili spolu do školy. Vyrůstali spolu. Pořád mluvili o lidech, který sem neznal. Pak sem se začal s těma lidma setkávat: "Oh, o tobě sem slyšel historku." Myslím si, že teď znám všechny lidi z jejich okolí - to chcou pořád vědět [směje se].
Měl sem problém s úpravou, v hudebním slova smyslu. Hodně bubeníků dostane boční track na svůj nástroj. Může vás to pohltit. Začnete s otevíráním těhle dveří - různé způsoby nastavení vaší soupravy, tihle kovoví chlapi zásobovali těmahle všema bubnama celé své okolí - a na tom začnete být závislý. Když sem začínal, měl sem příliš mnoho bubnů. Byl sem tak trochu reggae-happy, byl sem milovník beatů, ikdyž sem jich nepotřeboval tolik. Chvíli mi trvalo: Hrají písně, nehrají instrumenty. Zjistil sem, jak dělat kapelu silnější, skočit do toho.
Má to co dočinění s pohupováním Mika, jednou sme byli skřípnutí dohromady - moje chodidla a jeho prsty. Má svůj vlastní styl. A ten je fakt rytmickej. Existuje hodně mezitimních poznámek, ozdob a pohybů. Mojí prací bylo udělat zvuk lepším, místo hraní větších náplní.
Mike říkal, že na jednom z vašich brzkých tour s kapelou, tvoje nevázanost byla první těžká věc, kterou jsi po ránu musel přimout, zvláště tehdy, když řídil (Mike) dodávku celou noc.
Řídil sem víc jak Mike [směje se nahlas]. C'mon! Řídil víc, než sem přišel do skupiny. Billie řídil možná jednou, několik hodin. Byl vychytralej. "Eh, já nehcu řídit. Jenom se vychčiju do flašky od Gatorade." Moje hyperaktivita a spousta energie - to je vše o čem vím. Ještě sem pěkně daleko od nutball (nut je ořech, ball balón... přechový balón?), když se vzbudím v Portugalské třídě, tak prostě přejdu hranice.
Máš pocit, že alba American Idiot a 21st Century Breakdown potvrdí, že punk-rock je umění? Dokážou, že hudba není jen fyzickým a emocionálním uvolněním?
Po tom všem co sem řek a udělal, měli sme pravdu. Když mi bylo 12, měl sem na bundě nášivky, vlasy nasrané nahoru, náušnice a tak. Lidi chlustali, šli proti mě, vykřikovali různý věci. Ale my měli pravdu. Mrkněte na všechny ty punkový kapely tam venku. Jsou úspěšní. Někteří punkáči říkaj, že je to příliš velký. Ale myslim si, že je to skvělý, chlape. Punk-rock se stal další životaschonou uměleckou formou. Tak to vždycky bylo. Ale te´d je to takový, jaký si to každý udělá.
Myslíš si, že způsobem, jakým představujete svoji punk-rockovou generaci, je třeba jako když the Who zpívali pro svoje vrstevníky, Britské a Americké teenagery v šedesátých?
The Who nikdy nebyli hipísáci. Přišli ze zázemí (pozadí) ulice pracovní třídy, podobně jako Green Day. Rozdílem je, že je my sme ještě pořád součástí toho pozadí. Oni se zlepšovali a zvětšovali. Drželi krok s tím, co se dělo, snažili se zůstat moderní a aktuální.
Myslím si, že jak jste včera zahráli "Shakin' All Over" bylo zajímavé. A na novém albu je všude spousta odkazů na The Who.
The Who sem viděl loni a byli strašně dobrý. Nikdy předtím sem je neviděl. Chci se vrátit a chcu je vidět jako děcko. Byl sem pozvanej, ale moji rodiče byli jako "Nepotřebuješ vidět The Who s těma ostatníma lidma." Tak sem se tam nedostal. Když se ohlídnu zpátky, tak měli pravdu [směje se].
Co na tebe během show zapůsobilo nejvíc?
Pete Townshend, kurva umí hrát na kytaru! To je neuvěřitelný! Nahrávky sou super, ale vidět jeho live sólo - to je jako když řve do "Yeah, fuck you!" a praští se svým nástrojem o zem. V každém případě už to není žádný mladík. Ale toho ducha teenagera má. "Mys Generation" furt mluví s mou generací. Mluví to s generací mojich dětí. V tomhle směru je Pete nadčasovej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama